↗Příjmí, které získal nový majitel domu n. živnosti podle bývalého majitele. Jméno vypovídá o tom, kde (v čí chalupě/usedlosti) pojmenovávaný bydlí/bydlel, čí živnost převzal, kam se přestěhoval, přiženil atd. Např. Jakub Plocek se přiženil k dceři Václava Skuhráčka a poté byl v písemnostech uváděn jako Jakub Skuhráček; cit. podle ✍Beneše (1962:10). Z uvedeného vyplývá, že konkrétní pojmenovací motiv j.p.ch. nevypovídá o jeho nositeli (Šilhavec), nýbrž o původním majiteli usedlosti, jehož příjmí nový majitel dostal.

Jako specifický druh příjmí se j.p.ch. zformovala až v 16. stol., předtím byla zapisována jen vzácně: např. Martin ze Šestajovic koupil od Jana Chudoby r. 1404 dům a poté začal být označován jako Martin Chudoba; cit. podle ✍Beneše (1962:10). Od 16. stol. tedy mají j.p.ch. v rámci venkovských příjmí významné postavení. Jsou důsledkem skutečnosti, že pro vrchnostenské úředníky byla důležitější jednoznačná evidence usedlosti než těch, kteří ji vlastnili, protože různé poplatky, povinnosti, společenské postavení apod. se vázaly k ní a nový majitel je automaticky přebíral. Proto byl nový majitel jak u vrchnostenských úředníků, tak u ostatních obyvatel obce spojován se jménem jejího bývalého držitele, např. 1605 Staněk Vaňků jinak Habouch po předešlém hospodáři; cit. podle ✍Pleskalové (2011:119). Po roce 1786, kdy bylo uzákoněno ↗příjmení, se vývoj j.p.ch. ubírá dvojím směrem: 1. Postupně přebírají funkci příjmení: 1779 Johann Šafář neb (j.p.ch.) Pykal, 1808 Jan Pykal; citováno podle ✍Matěnové (2003:125). 2. Zůstávají neoficiálním venkovským pojmenováním a slouží především k rozlišení rodin (jejich členů) se stejným příjmením. Např. podle ✍Stacha (1970:638–658) bylo na Stašsku na Šumavě k r. 1837 mezi majiteli chalup 25 Voldřichů a ti se rozlišovali pomocí j.p.ch., např. Jan Voldřich Provazník, Šimon Voldřich Beroun, Josef Voldřich Pavlík, Jan Voldřich Honza atd. V této funkci se j.p.ch. uplatňují dodnes (zejména v jižních a západních Čechách, na Valašsku, ve Slezsku). Podrobněji viz ↗příjmí.